V Bratislavě jsme se po čase sešly s našimi přáteli, kteří nám upořádali koncert v Istropolisu. Je to starší budova odrážející starší časy a jakoby ani nelákala, aby do ní na koncert někdo chtěl přijít… a tak jsme raději nic neočekávaly. Přišlo si nás ale poslechnout kolem devadesáti příjemných posluchačů, hlavně z řad studentstva, a to nás mile překvapilo.
Koncerty v blízkých městech se u nás vyznačují tím, že na ně přijedeme zcela načas, a že se snažíme co nejdříve zase dostat domů. Do této kategorie blízkých míst je zařazená i Bratislava. Pochopitelně, že světačky jako my, jsme chtěly zvolit tu nejkratší a nejefektivnější cestu domů vzhledem k poloze a času, ve kterém jsme se nacházely. Rozhodlo se tedy, že pojedeme na Trenčín, kde odbočíme z dálnice (obvykle sjíždíme na Nové Město). Čím více jsme se snažily dojet domů co nejdříve, tím více se nám to nedařilo. Cesta do domovského Zlína se stala zcela začarovanou, z dálnice zmizela odbočka, ve městech chyběly všechny potřebné ukazatele, a tak se najednou tak známá cesta stala zcela nenalezitelnou. Zoufalé bloudění u celé posádky způsobilo ovšem nevyléčitelné záchvaty smíchu, ze kterých jsme se dostaly, až už nás všechny bolela břicha, a vyčerpala se zásoba slz kutálejících se po tvářích. Obzvláště Valašské Klobouky, ve kterých jsme si hezkou chvíli pobyly, se staly zcela nezapomenutelnými. Tam ty ukazatele ale opravdu musel někdo odstranit, přepsat, zfalšovat….
No nakonec jsme se domů vrátily. Ne úplně brzo, ale za to o několik let mladší, za to množství smíchu, kterého jsme si po cestě domů užily.