Songs of the Soul – Japonsko 2011
Ráno jsme se šly rozloučit k soše pána Buddhy. Slunečné počasí a ranní klid vytvořili dokonalé podmínky pro míruplnou meditaci. Po snídani s heslem „co kufr dá“ jsme se vydaly na místo našeho posledního koncertu, do Kyota. Představte si 13ti člennou skupinu s velkými zavazadly, jak se pokouší na čas vecpat do japonských dopravních prostředků. No žádná legrace.
Nejprve jsme nasedly na vlak s kolejemi na střeše a uháněly jsme nad hlavami lidí kráčejících do práce. Přestup na další typ vlaku se rovněž ještě vydařil, ale při nasedání do Shinkansenu jsme udělaly krok vedle… i když Keertivati je opravdu výborný navigátor. Takže jsme nastoupily do jiného vlaku, než jsme měly (tedy vlak jel na stejné místo, jak jsme potřebovaly, ale do tohoto konkrétního jsme neměly rezervace). Tak jsme na nejbližší stanici, která byla asi 450 km vzdálená, přesedly na správný Shinkansen.
Na dalším nádraží jsme si zase potvrdily, že v Japonsku se opravdu umí pracovat. Uvnitř jednoho z vlakových vagonů připravoval pracovník vlak k další jízdě s tak neuvěřitelnou intenzitou, že jen těžko bychom si mohly představit, že to jde ještě rychleji. Jeho každý pohyb byl vypilovaný k naprosté dokonalosti, aby neztratil jedinou sekundu. Tak jsme na něj zíraly, že nám ani nedošlo, že náš vlak se právě chystá odjet z vedlejšího nástupiště. Popadly jsme kufry a opět se postaraly o trochu zmatků mezi poklidnými domorodci.
Na večerním posezení s kyotskými přáteli jsme ten den dostaly večeři z tamější nejvyhlášenější restaurace… poprvé. Chvála, které se Japonsko při následném vyprávění těšilo, neměla konce.