Přesun do Kamakury byl plný nových poznání japonské kultury… a nejen kultury. Na vlastní kůži jsme například poznaly, jak probíhá cesta do práce takového běžného tokyjčana. Máte černé sako, černé kalhoty, bílou košili, zářivě nablýskané černé boty a stojíte na přesně vyznačených pruzích na vlakovém nástupišti. Stojíte v dvouřadém zástupu, ani nápad se houfovat! Když přímo před vámi zastaví vlak se dveřmi na centimetr přesně u vašeho pruhu, v tichosti nastoupíte do vlaku a v tichosti zůstáváte po celou dobu. V dopravních prostředcích se zde opravdu nemluví. Ono tu na mluvení pravda není ani moc prostoru… obzvláště v ranních hodinách, kdy každý míří do práce. Nemusíte se ničeho držet, protože nemáte kam spadnout… všude jsou cestující.
Do Kamakury jsme přijely hned ráno a měly jsme tu příležitost zpívat a hrát před Daibutsu – „The Great Buddha of Kamakura“, bronzovou sochou pána Buddhy ze 13. století v tamním chrámu. Procházely kolem tisíce turistů, hlavně dětí ze škol, a společně s námi uctívali obrovskou sochu Buddhy, ze které vyzařoval nekonečný mír, síla, oduševnělost.
Poslouchaly jsme vystoupení ostatních skupin a vnímaly, jak moc je toto místo speciální a posvátné.
Po obědě v japonském stylu jsme se šly ubytovat do ubytovny v japonském stylu. Japonské čajové misky, nízké stolečky, místo židle polštář, místo postele matrace na zemi, šoupací stěny,…
Na večerní koncert v Kamakuře přišlo 160 posluchačů. Koncert byl extrémně krásný, plný vnitřní síly. Naše vystoupení bylo pro všechny příjemným zážitkem, i když se Agnikana dodatečně přiznala k opakovanému hudebnímu výpadku… ba co dokonce k hudební paralizaci, která však vůbec neovlivnila celkový proud vystoupení.
