Do Mongolska jsme z Koree přiletěly kolem 16:00. Na letišti nás vítalo spousta mongolských přátel s rozzářenými a šťastnými obličeji. V ten okamžik na nás padly všechny vzpomínky z loňského turné v Mongolsku. Věděly jsme, že se následujících pár dnů opravdu nebudeme muset starat vůbec o nic, protože tady bude úplně vše dokonale připravené a budou se nám plnit všechna přání, která nám na očích uvidí.

Po cestě z letiště jsme si hned začaly uvědomovat, jak velký rozdíl je mezi Mongolskem a Koreou. Krátká vzdálenost z letiště na ubytování trvala kvůli zacpaným cestám snad 2 hodiny. Aut je tu neuvěřitelné množství a nikdo nedodržuje zásady silničního provozu. Také cesty jsou tu ve velmi špatném stavu a občas je opravdu umění, aby se dvě auta vešla vedle sebe na jednu cestu. V zadní části vozu je to občas velmi dobrodružné, protože na silničních výmolech nadskakujete tak, že se občas hlavou trefíte do stropu auta.

Čtvrtek 7.11.

V Mongolsku se k nám na koncertech přidal sbor asi 17 mongolských zpěvaček. Protože se písně učily samy, bylo třeba, aby se s naší skupinou řádně secvičily. Skoro celý den jsme teda věnovaly poctivému nacvičování aranžmá písní na večerní koncert. A stálo to za to. Kvality jejich zpěvu naši skupinu po mnoha stránkách obohatily. Nejen že měl zpěv větší sílu, ale nabyl i na jistotě, sladkosti a jasnosti.

Sál na večerním koncertě byl úplně plný, přišlo si nás poslechnout asi 300 nadšených ulaanbaatarčanů. S úsměvem jsme si zavzpomínaly na loňské turné v Mongolsku, kdy nás překvapila živost, hovornost, rušnost a bezprostřednost posluchačů. Nic se totiž nezměnilo a obecenstvo bylo opět velmi dynamické, tentokrát už jsme na to byly ale připravené.

Pátek 8.11.

Druhý koncert byl naplánovaný v blízkém městě – Tuv province. Přesto, že bylo město vzdálené pouze 45 km od Ulaanbaataru, musely jsme vyjet poměrně zavčas. Taková vzdálenost na mongolských cestách trvá kolem dvou hodin. Ještě před koncertem jsme se zastavovaly v nedalekém buddhistickém klášteře. Byly to vlastně hlavně zbytky kláštera, protože za druhé světové války tu byli všichni mniši zabití vojáky a chrám byl rozbořený. Na místě byl cítit smutek osudu tisíce buddhistických mnichů, kteří tu podlehli krutému násilí.

Sobota 9.11.

Před posledním koncertem pro nás v Ulaanbaataru připravili dvoumílový běh. No zrovna v tuto sobotu se muselo ochladit na mínus 18 stupňů! A ještě když se k tomu přidala nadmořská výška kolem 1400 m.n.m., byly z toho pro nás, klasické zhýčkané Evropany, zcela transformační podmínky k běhu. Navlékly jsme na sebe, co se dalo. I přesto se ale ledový vzduch zhluboka nasával do dýchacích cest, které si to neodpustily a večer nás řádně potrápily na koncertě.

Sál na posledním koncertě, ve městě Nalaikh, byl opět téměř plný. Lidé jsou tu duchovní hudbě velmi otevření. Asi to bude tím, že je tu vysoký počet věřících lidí, většina z toho buddhisté. Na posledním koncertě jsme neměly klavír, na který jsme si na tomto turné tolik zvykly. Kdyby se tak dal klavír pěkně poskládat a vozit v příručním zavazadle, bylo by to ideální!

Domů jsme se vracely opravdu pozdě a byly jsme úplně zničené. Čekalo nás balení a taky jsme chtěly na rozloučenou upéct pravou českou buchtu. No tak jsme se těšily do postele, až se nám z toho zalomil klíč v zámku. Potíž byla v tom, že jsme neměly na nikoho z mongolských známých telefon, nevěděly jsme, kde bydlí a takhle v 11 večer jsme koukaly na ten zalomený klíč a přemýšlely, jestli je to pravda nebo se nám to jen zdá. No byla to pravda. Nakonec jsme se dovolaly do Čech, kde nám zjistili telefonní číslo. Dveře ale nakonec stejně otevřel pinzetou soused, který se právě vracel z nějakého večírku či hospody, protože zlehka zaváněl nějakým tvrdším drinkem. Byl ale velmi odhodlaný a asi po 20 minutách vrtání se pinzetou v zámku, otočil zalomeným klíčem, a pak ho i ze zámku vytáhnul. Už mi nikdo netvrďte, že jsou bezpečnostní zámky bezpečné!

Neděle 10.11.

Před odpoledním odletem jsme se ještě všichni společně sešli, aby se odlet co možná nejvíce oddálil a nemuseli jsme na něho myslet. Vyprávěli jsme zážitky z uplynulých dnů, promítali fotky, pouštěli videa, jedli výborné jídlo a hlavně se hodně smáli. Odlet ale stejně na sebe nenechal dlouho čekat, a tak jsme se vypravili společně na letiště, udělali ještě dalších milion fotek na rozloučenou a nasedli do letadla směrem domů.

Děkujeme, Mongolsko!

Zajímavosti z našich dřívějších cest:

Koncerty v Jižní Koreje 2013, Koncerty v Itálii 2013, Turné v Mongolsku 2012, Koncert na Islandu 2012, Koncerty v Norsku 2012, Turné v Bulharsku 2012, Vietnam 2012, Turné v Japonsku 2011